Drážní rekordmany překvapilo pohodlí ve vlacích

Co je k tomu vlastně vedlo? „Prostě jsme se chtěli dostat do České knihy rekordů,“ vysvětluje Vojtěch Moravec jednoduchý a účinný hnací motor pohánějící dvojici k úspěchu. „Začali jsme tím, že jsme prošli všechny, které v předchozí knize jsou, a začali vymýšlet vhodný k překonání. Chtěli jsme, aby to byla výzva, abychom měli šanci a mohli jej překonat spolu. A samozřejmě – aby to byla zábava.“
Nakonec vybrali jediného kandidáta. Vlaky, tedy přesněji nejvíce ujetých kilometrů po železnici za jeden den. „Nic jiného jsme vlastně nezvažovali, vypadalo to ideálně. Nechtěli jsme jen něco pokořit, ale i zažít spolu, v tom byla železnice ideální. Navíc jsme se pro ni od začátku nadchli. Pár dní nám trvalo zvážit konkrétní trasy a spojení a hned nato jsme se vydali na cestu.“
Přitom se nedá říct, že by v drážních záležitostech byli zrovna odborníky. „Syn jel vlakem podruhé v životě, já po deseti letech. Takže jsme sice měli vše naplánované, ale když jsme přišli na pražské hlavní nádraží, byl to velký střet s realitou. Ocitli jsme se tam oba poprvé v životě, vůbec jsme nevěděli, odkud nám vlaky jedou, kde co je, skutečnost byla nakonec mnohem dobrodružnější, než jsme čekali,“ uznává zpětně.
Z předoperačního průzkumu vyšlo odvážné dvojici několik variant, z nichž všechny seděly na tratě Praha – Brno a Praha – Ostrava. „Bylo jasné, že se budeme držet těchto tratí, jsou nejrychlejší, nejfrekventovanější, dá se tu projet nejvíce kilometrů. Ale už jsme například netušili, kolik minut bude stačit na přestupy, to jsme zjišťovali vlastně až během prvních pokusů. Jednou například byla výluka a my místo v Brně skončili v Hradci Králové, protože v tu chvíli už bylo jasné, že to nestíháme. Rizikový byl také pětiminutový přestup v Brně, kdy jsme navíc stíhali vlak jedoucí zpět do Prahy. Těžko jsme mohli očekávat, že na nás bude čekat, když jede v opačném směru, než odkud přijíždíme,“ bylo mu jasné.

Skvělá aplikace, pohodlné vlaky
Všechno sledovali v aplikaci Můj vlak, se kterou se setkali poprvé v životě. „Musím říct, že je opravdu skvělá. Kupovali jsme si přes ni lístky, to člověk nějak automaticky od aplikace očekává, ale nejvíc jsme oceňovali reálné informace o zpoždění vlaků. Díky tomu jsme věděli, jak jsme na tom, a nebyla to taková loterie,“ oceňuje.
Při jednotlivých pokusech mnohdy končili poměrně záhy, ale například předposlední pokus byl nadějný až do noci. „Jeli jsme předposledním vlakem, podle aplikace už to vypadalo velmi dobře, jeli jsme s minimálním zpožděním a už zbývalo jen dojet do Prahy a zpět do Ostravy. Těsně před Prahou jsme ale vjeli do bouřek, vlak nakonec musel odklonem a přijeli jsme nakonec o dvě hodiny později, takže bylo jasné, že to nevyšlo. To už byl trochu boj o přežití – když vám nevyjde první, druhý vlak toho dne, tak to je ještě dobré, ale po dvaceti hodinách pátého pokusu už to trochu bolí.“
Další pokus však konečně vyšel. „Poprvé jsme vyráželi v neděli s týdenní jízdenkou, ale neklaplo to. Pak už jsem musel pracovat, tak jsme si řekli, že to budeme zkoušet jednou týdně vždy v pondělí. A zrovna ono první pondělí to vyšlo. My jsme celou dobu věděli, že to jednou vyjde. Měli jsme pár rizikových přestupů, ale chtěli jsme to stihnout do začátku školního roku a v půli července nám bylo jasné, že času je dost a je otázkou času, kdy si to celé sedne tak, jak potřebujeme. První týden si s námi dost hrála smůla. Ostatně i při rekordní jízdě jsme jeli posledním vlakem a najednou začaly přicházet zprávy o problémech Microsoftu, že se uzemňují letadla, vůbec jsme netušili, jak se to projeví. Naštěstí se to ale Českých drah nedotklo a vyšlo to. Adrenalin to ale byl,“ uznává starší z Moravců.
Rekord, který překonávali, byl starý pět let. Mají strach o ten současný? „Šance nás překonat je, ale už to závisí buď na jednotkách kilometrů, nebo ještě větším riskování. Fandíme na jednu stranu všem, kteří se nás třeba pokusí překonat, ale rovnou dodáváme, že pokud se to někomu podaří, hned druhý den nastupujeme na nádraží,“ směje se. „Dokonce pokukujeme po třicet let starém světovém rekordu v počtu zemí, které lze za 24 hodin projet, výhodou je, že to snad jinde než ve střední Evropě realizovat nejde. Ale přidat k rekordu další, třináctou zemi, už by bylo vzhledem k plánování a možnostem hodně těžké. Na druhou stranu se železnice od té doby zrychlila a nadále zrychluje, uvidíme.“
Skočit tak vehementně do drážního prostředí bez předchozích zkušeností nutně znamená, že je člověk konfrontován se zcela neznámým světem. Co tedy dvojici na dráze nejvíce překvapilo?
„Jak jsou vlaky vlastně pohodlné. Opravdu jsme si to užívali. Na první cestu jsme si brali plný batoh jídla, další trasy jsme ale už nechali všechno doma. V jídelních vozech jsme se výborně najedli, vagony byly pohodlné, vlaky rychlé… Když jsme dříve jezdili třeba na koncerty do Ostravy, vůbec nás nenapadlo jet jinak než autem. Ale najednou jsme zjistili, že tam jsme za tři hodiny vlakem, nic nemusíme řešit, cestou jsem mnohdy normálně pracoval na wi-fi, navíc ta skvělá aplikace… Nikdy jsme netápali, kdy, odkud a co jede, jako nepolíbené dráhou nás to všechno hodně příjemně překvapilo. Klobouk dolů, stali jsme se bez přehánění fanoušky železnice.“

Na dlouhou chvíli nebyl čas
Zvenčí by se zdálo, že bude cestou třeba řešit zejména s přibývajícími pokusy dlouhou chvíli, ale nakonec to tak úplně nebylo. „Bral jsem si počítač kvůli práci, tablet, abychom mohli koukat na filmy, měli jsme karty… Postupem času se to ale změnilo na téměř výhradní sledování toho, jak na tom aktuálně jsme, co přípoje a podobně. To jsme dělali téměř nonstop, okupovali jsme všechny zásuvky kolem, aby nám nedošla baterka… V tu chvíli jsme myšlenky na karty nebo sledování filmů vůbec neměli. Byl to adrenalin a hodně jsme to prožívali,“ vzpomíná.
Vše trvalo přes týden, ale štěstí je vrtkavé, klidně se mohlo zadařit hned prvním pokusem. „My jsme nakonec rádi, že jsme si to museli trochu vybojovat. Prošli jsme si adrenalinem, selháním, ale také nakonec radostí z toho, že se vše povedlo. Ta by nikdy nebyla tak velká, kdyby to bylo jednoduché. Oslavy ovšem velkolepé nebyly, skončili jsme po půlnoci v Ostravě na hlavním nádraží, původně jsme počítali, že si objednáme nocleh online až při poslední cestě, pokud se nám pokus vydaří, ale trochu jsme nepočítali s tím, že se koná Colours of Ostrava a všude bude beznadějně plno… Ale byli jsme rekordmani, bylo léto, takže to byl ten nejmenší problém. Nějak jsme to na nádraží přečkali a ve čtyři ráno jeli zpět.“
A jaká byla oslava? „Doma jsme dostali velký dort, avšak největší oslavou byl nakonec spánek.“